Když jsme malí, nemáme na výběr. Nejsme samostatní, nemůžeme za sebe přebírat plnou zodpovědnost, a proto musíme snášet to, že se nám třeba rodiče vměšují do našeho počínání a říkají nám, co a jak máme dělat, aby to prý bylo správně. Musíme se tím řídit, protože jinak by to dopadlo špatně. Třeba bychom dostali vyhubováno a třeba by nám také dali na zadek. A proto se odmala často tolik toužíme stát dospělými. Protože představa, že si budeme dělat vše po svém, je tak slastná! Jenže pak dospějeme a všechno je třeba docela jinak. Ač samostatní, potřebujeme někdy i nadále někoho, kdo by v něčem rozhodoval za nás.

I dospělí jsou někdy trochu děti

Když dospějeme, jsme sice sami svého štěstí strůjci, jenže ne každý dokáže převzít sám za sebe a své konání plnou zodpovědnost. A když si někdo neví se svým životem moc rady, může mu prý prospět i osobní kouč, ovlivňující jeho rozhodnutí tím údajně správným směrem. Pro někoho je to důležité, někomu se to třeba hodí, někdo je bez cizí pomoci dokonce ztracený. A někomu takovému lze jedině popřát, aby měl při výběru svého kouče šťastnou ruku. Protože jinak by bylo lepší být jako já. Tedy dělat si to po svém. I s vědomím toho, že si občas nabijeme ústa.